Přesně měsíc poté, co jsme dokončili trail jsme dorazili na pokračování letošní cesty. Už začátkem července, kdy jsme si trochu zkresleně mysleli, že trail bez problémů dokončíme, jsem koupila letenky do Mysore. Téměř tři roky jsem tu nebyla a chtěla jsem, po dlouhé době, pouze cvičit a věnovat se tomu, co mě baví. Už dávno si nemyslím, že jóga se dá dělat pouze v Mysore a že alfou a omegou je neúnavné prováděné ásan, o čemž mne naše půlroční vycházka jasně přesvědčila. Slibuji však od té doby, co jsem tu byla naposled, že přijedu a připadalo mi to jako dobré načasování. Měsíc si zacvičím a posbírám novou inspiraci, prodiskutuji své postřehy a otázky kolem fyzické praxe a třeba zas tu svojí někam posunu.
První problémy se objevili již po mezipřistání ve Frankfurtu, kdy jsem se dozvěděla, že přítel, se kterým se znám čtyři roky a u kterého jsem několikrát bydlela to spletl a zapsal si nás na prosinec. Během minuty jsou z nás bezdomovci. „V klidu“ říkám si, něco určité bez problémů najdeme. Ještě než jsme se vznesli do vzduchu mi Sumeet poslal fotky jiného možného ubytování a dohodli jsme se. „To šlo hladce“ pomyslím si, aniž v nejmenším tuším, že náš příjezd bude všechno jen ne hladký. Poprvé letíme s Lufthansou a let proběhne překvapivě v pohodě. Hrozně nerada létám a čím jsem starší, tím je to horší. Tak nějak cítím, že jsem pomalu docestovala. Tyto myšlenky mne většinou přecházejí zhruba po třech týdnech, co jsem v Praze a několikrát se projedu tramvají sem a tam.
V Banglore vystoupíme ve 2:30 ráno místního času. Hodinku a půl nám zabere čekání na celnici, kde se lehce opotím když zjistím, že nemáme vytištěná VISA, která bychom měli mít. Nemáme ani internet, abych mohla zkontrolovat, že opravdu nešli vytisknout, o čemž jsem přesvědčená. Připojení zde sice je, ale jen na oko, protože aktivační sms nikdy nedorazí. Indie nás po svém vítá již od prvních okamžiků – nic nefunguje. Stojíme tak s davem ve frontě a uvědomuji si, jak situace na první pohled tolik podobná té, když jsme přijeli do států, je úplně jiná. Nikdo nekřičí, nikoho nekomanduje a nepřesunuje, prostě v klidu stojíme a čekáme.
Nakonec stačí ukázat potvrzení elektronicky a dostaneme razítko s datem příletu. Tašky už nejezdí na pohyblivém pásu, ale jsou hozené uprostřed haly. Jsem ráda, že tam alespoň jsou a my konečně můžeme jít shánět dopravu do Mysore. Jakmile vyjdeme před letiště, čeká mě šok. Kulturní nebo spíš nekulturní. Mám v živé paměti, jak ještě před třemi lety byla před letištní halou tma a jediné co svítilo byl malý stánek s kafem. Teď mne oslnila pronikavá záře neonů, restaurací od indické přes italskou a obchody s oblečením. Letiště v L.A. je proti tomuhle díra, což je sama o sobě, ale na tohle jsem úplně nebyla připravená. O tom, že jsem skutečně v Indii mne přesvědčily až tři ženy sedící na záchodcích pod umyvadly. Myslím, že zrovna svačily. Některé věci se prostě nemění a nemyslím, že je to dobře.
Ve čtyři ráno už sedíme v autobusu a vyjet nám trvá pouhých pětadvacet minut, protože stále se trousí další lidé. Ano, jsme opravdu v Indii. Cestu do Mysore prospím a po třech hodinách, když vystoupíme v Mysore mám pocit, že upadnu. Dobrovolně se necháme trochu okrást rikšou, než zjistíme, že pokrok nezadržitelně přišel i do Mysore a rikšu lze objednat přes Uber, kde vás nemají šanci okrást. Tedy…Nemají, ale přesto se do dalšímu řidiči povedlo, když jsme mu zaplatili a poté co odjel zjistili, že si částku strhli i z karty…Naštěstí Indie není Kalifornie a tak to zas tak moc nebolí.
Zamluvené ubytování okamžitě odmítáme. Doby, kdy mi bylo jedno kde bydlím, jsou pryč. Možná spíš vidím rozdíl v tom, bydlet převážně sám a ve dvou, kdy člověk přece jen potřebuje trochu víc místa a v ubytování nebude jen na noc. Postupně projedeme ještě několik míst a všechno je buď malé, špinavé, daleko nebo všechno dohromady. Navíc stále nemáme internet ani simku a tak domluvání se dost únavné. Po poledni na mne dopadá lehká nervozita, kterou přičítám především nevyspání. Sedneme si do známého Depth n green a všechno kolem se zdá příliš hektické.
Myslím, že je to stále stejné, jen já si naivně myslela, že sezóna začíná až v prosinci. Sharath Jois však letos učí již od října, o čemž mne informovala milá francouzka sedící vedle mě. Je tu přes 600 lidí praktikujících jen se Sharathem a to nepočítám ostatní jógíny, kteří cvičí jinde. Na tohle jsem opravdu nebyla připravená a po půl roce v lese absolutně nestíhám cokoliv vstřebat ani vymyslet. Slečna říká, že tam co bydlí mají volné pokoje, jen je to trochu dál od centra. Na stránkách mají uvedenou nesmyslnou cenu a tak se jedeme podívat ještě na dvě další možnosti.
Ani v dalším typicky indickém ubytování nechceme strávit příští měsíc. Zatímco i s taškami stojíme na ulici přemýšlejíc co dál, zastaví u nás pán s malou dcerkou na skůtru. Moc by nám chtěl pomoct a radí co bychom mohli dělat (vše, co jsme již udělali). Odjíždí, po chvilce se vrací a říká, že majitel domu, kde bydlí svolil, že můžeme bydlet u nich. Musím říct, že tohle mne dojme a nevyspalá, unavená a poloudušená nemám daleko k tomu, abych se rozbrečela. Jdeme se na dům podívat a přes naprostou lidskost a vřelost všech řekneme, že si to musíme ještě rozmyslet. Bydlet v rekonstruovaném domě s indickou rodinou není úplně to, co jsem si na příští měsíc přála, nehledě na to, jak moc jsou milí.
Jedeme do ubytování, které nám poradila francouzka. Při osobním setkání domluvíme úplně jinou, normální cenu a jediným problémem se zdá, že pokoje jsou volné až od zítra. Vůbec se nepozastavuji nad skutečností, že když se jdeme na pokoj podívat, nikdo v něm není. „Volné od zítra“ v překladu znamená, že se ho momentálně nechce nikomu uklízet, což všichni diskrétně přejdeme. Zbývá ubytování na dnešní noc, které nám majitel nabídne ve spřáteleném hotelu tři kilometry vzdáleném. Aby toho nebylo málo, tento víkend je nějaký svátek a všechno ubytování je plné. Kapitulovaně souhlasíme a ve čtyři odpoledne ležíme na strašidelném pokoji, který je přeci jen lepší než autobusová zastávka.
Indie mi už od prvních momentů ukazuje, že moje „trpělivost“ opravdu nedosahuje toho, co tu budu potřebovat a věci zde fungují podle svých zákonů, které ve skutečnosti neexistují. Člověk velmi rychle přepne do módu, kdy je rád, že alespoň něco se stane a vlastně vůbec nezáleží na tom kdy. Večeři vypouštíme, protože venku probíhající oslavy nám momentálně stačí na dálku a já upřímně doufám, že letošní jobovky jsme si tímto vybrali.