Opakovaně se budíme a přemlouváme se vstát. Indické oslavy probíhají od pěti ráno, takže to vypadá, že venku je konec světa. Vzpomínám si na své diskuze s mou kamarádkou, která je původem z Mysore. Nechápala, proč mi přijde divné, že na procházku na kopec jí přijde normální chodit v půl páté ráno, když to je přece ideální čas. Je pravda, že v sedm večer je obvykle všude ticho, ale obávám se, že jsou věci, které prostě nezměním. Vlastně asi ani moc nechci, což možná bude ten problém.
V jedenáct dopoledne čekáme před hotelem na rikšu. Zavolali jsme si ji přes Uber, což třikrát vysvětlím hlídači před hotelem, aby následně poté, co opakovaně kýve, že rozumí, skočil mezi jedoucí auta snaže se chytit pro nás odvoz. Na mé hlasité „nonono“ jen nespokojeně zamručí a sedne si zpět na židi. Rikša, která pro nás dorazí má skoro úplně zalepené přední sklo obrovskými samolepkami. Soucítím s řidičem a naprosto ho chápu. Kdybych tu musela každý den jezdit, taky radši nevidím co je přede mnou na silnici. Po cestě zvládneme vyměnit peníze, kde se nám dokonce podaří nenechat se příliš okrást a v poledne jsme již v ubytování. Na pokoji sice chybí ručníky, povlečení a vypadá, jakoby někdo chodit bosýma, špinavými nohama po zdech, ale jsme šťastní, že ho máme.
Běžím zaplatit jeden z kurzů a jdeme na oběd. Má být zima a tak je jen třicet stupňů ve stínu. I když jsem naposledy jedna včera dopoledne nemám hlad. Podnebí a celková energie by nemohla být vzdálenější lesům a přírodě a já mám pořád pocit, že se nemůžu nadechnout. Přemíra vzruchů, zvuků, řevu a lidí mi nedělá moc dobře a to nejsem ve městě, ale v pseudoindické odlehlé a klidné části města. Říkám si, zda jsem neměla radši cvičit doma, ale vím, že jsem sem potřebovala jet, ať už zjistím cokoliv. Samotnou mne zajímá, zda je to pouze šok z příjezdu do půl roce v divočině nebo se věci změnily.
Než dojdeme zpět na pokoj je půl čtvrté a máme energii na maximálně na to si lehnout. Večer si lehce zacvičím a těším se na zítra a jsem opravdu zvědavá, jak příští měsíc bude probíhat.